Projekt „S pohlednicí kolem světa“ nakonec vyústil až ve studijní stáž v mateřské škole v Kelibii a v akci s dětmi českých krajanů v Tunisu.
Týdny a měsíce plánů a příprav uplynuly jako voda a já a moje tři kolegyně jsme najednou stály s kufry na letišti. V hlavách jsme měly tolik otázek- Jaké to bude? Budou na nás ve školce vůbec zvědaví? Jak to zvládneme s dětmi, které nemluví česky?… A samozřejmě jsme se při plánování cesty setkaly s mnoha předsudky na adresu muslimů.
Už na letišti jsme měly tu čest poznat trochu povahu Tunisanů, jelikož při odbavování dokázali způsobit nemalé zmatky 🙂 A to jak v nesrovnalostech s letenkami, tak nadváhou svých zavazadel. Konečně jsme seděly v letadle. Ale ještě jsme si musely 45 minut na odlet počkat, protože v letadle zavládl zmatek ohledně nedostatku úložného prostoru pro mnoho příručních zavazadel. A začala „škatulata hejbejte se“. Stevard přendával kufry z jedné strany na druhou a stále se nedařilo všechny umístit. Nakonec nás poprosil, abychom si sedly s kolegyní Nicolou k uličce, že k oknu posadí kufry. A také nám to hned předvedl. Za chvíli vedle nás seděly dva připoutané kufry 🙂 Ale aby toho nebylo málo, přišel další cestující, jehož místo právě obsadily zmíněné kufry a škatulata započala znovu 🙂 Konečně se letadlo odlepilo od země a vydaly jsme se vstříc našemu africkému dobrodružství.
No a když už jsme u té Afriky. Volala jsem před odjezdem s Evou (ředitelkou školky v Kelibii) a říkala, ať se oblečeme, že je zima. Tak jsme si říkaly, že oni jsou zvyklí na 40 stupňů, a že 20 stupňů je pro ně zima. Zpětně musím říct, že jsme výběr oblečení podcenily 🙂 Ano, opravdu byla zima.
Po 2,5 hodinovém letu naše letadlo konečně dosedlo na letiště v Tunisu. Tam nás už čekal pan velvyslanec a odvoz do Kelibie. Před námi byla cesta cca 100km a 2 hodiny v autě. A aby náš příjezd nebyl nuda, podařilo se nám cestou prorazit na zdejší silnici pneumatiku. Ovšem pan velvyslanec s druhým řidičem překvapili bleskovou výměnou a mohlo se pokračovat v cestě.
Dorazili jsme do Kelibie. Tam už nás čekala Eva Novotná Njili se svou rodinou v místní krásné restauraci (jedla tady prý Madonna nebo Michael Jackson- a teď už i my :- ) ). Jelikož už ale byla tma jako v pytli, nemohli jsme si dostatečně užít výhled na moře. Ale maják v dáli a osvětlený břeh s kameny, omývanými vlnami, měly také něco do sebe. Po chvíli se k nám připojil i pan starosta Kelibie se svou manželkou.
Netrvalo dlouho, abychom zjistily, že jsme s Evou a její rodinou naladěni na stejné vlně.
Po večeři jsme odjeli do našeho nového, dočasného domova u Sabrine (dcera Evy). Ubytovala nás u sebe v roztomilém zahradním domku. Všechny jsme tu noc usnuly, jako když nás do vody hodí.
Druhý den ráno nás celá rodina čekala u snídaně. Tabule byla pestrá. Snažili se, abychom měly možnost ochutnat z jejich kuchyně (pro mě často trochu ostřejší) co nejvíc. Velký úspěch sklidil domácí džem z granátových jablek (ten jsme si nakonec odvezly domů jako dárek).
Po snídani jsme se vydaly podívat k Evě do školky. Jmenuje se U andílků- Jardin d’enfants les anges a nachází se v hezkém domku uprostřed Kelibie. Hned u vchodu nás vítala česká a tuniská vlajka a český nápis „Vítáme vás.“ Prošly jsme si celou školku a měly možnost vidět jejich běžný den. Ráno se otevře v 7:00 a děti přicházejí do školky do 9:00 . 9:00-9:30 je svačinka. Tu si děti přinesou z domova. 9:30-10:00 je řízená činnost a 10:00-11:00 volná hra. V 11:30 některé děti odcházejí domů na oběd. Kdo zůstává ve školce, naobědvá se v malé jídelně, kde mu jeho oběd, který si přinesl z domova, ohřejí. Ve 14:30 se některé děti do školky vrací. Školka je otevřena do 18:00. Učitelka je ve třídě pouze jedna. Dětí je v jedné třídě 25.
Zvláštností oproti naší školce je také to, že se děti v předškolní třídě učí číst a psát. Není to ale povinnost. Bohužel rodiče i škola to po školkách požadují. Vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami zde neexistuje (ale prý se o něm uvažuje). Školka je otevřená i v sobotu, ale pouze dopoledne. Většina státních školek byla zrušena a jsou nyní spíše soukromé. Každé ráno se děti seřadí před třídami a společně zpívají tuniskou hymnu.
Po prohlídce školky jsme se jely podívat na zdejší byzantskou pevnost ze 6.století. Výhled z ní byl úchvatný. Počasí nám ten den přálo a díky tomu jsme měli možnost vidět za slunečního svitu nádherné kontrasty bílých domků a azurového moře.
Ten den jsme si ještě prohlédli moře, přístav i město a čekala nás návštěva radnice a pana starosty. Přivítal nás u sebe a pohostil zeleným čajem s mátou a koláčkem. Povídali jsme si o školství i možné další spolupráci. Panu starostovi jsme předaly dárek z Prahy a naoplátku jsme obdržely poděkování pro naší paní ředitelku za stáž u nich v mateřské škole.
Rodinu Evy jsme již považovaly skoro za vlastní (jejich laskavá a srdečná péče byla neskutečná). Dokonce jsme ten den měly možnost zúčastnit se i rodinné narozeninové oslavy.
Další dva dny jsme měly ve školce program s dětmi my. Byly jsme v předškolní třídě, kterou vede Evina dcera Noussa. Děti byly úžasné. I přes jazykovou barieru velmi dobře spolupracovaly a vše rychle pochopily. Pouštěly jsme jim také video, které jsem s dětmi natočila v naší školce. Velký úžas sklidila u dětí naše školní zahrada a lesopark. Jak si již Eva posteskla, takových míst, kde by se děti mohly proběhnout, moc není. I jejich školka má pouze malou zahrádku. Děti nás také naučily spoustu tanečků a dokonce si pro nás připravily s Evou písničku v češtině.
Nadešel den odjezdu a přesunu zpět do Tunisu.
Loučení pro nás bylo opravdu emotivní a těžké a ukápla nejedna slzička.
V Tunisu se naším domovem stala ambasáda České republiky. Připraven byl program s dětmi českých krajanů na rezidenci pana velvyslance. Dětí se nám na program sešlo opravdu hodně a v různém věku (3-15). Některé česky mluvily, rozuměly, ale byly i takové, které nemluvily či nerozuměly česky vůbec. Měly jsme ale k ruce šikovnou dceru zaměstnankyně ambasády Soňu, která nám s překladem pomáhala. Její maminka se ujala občerstvení.
Děti byly i přes velké věkové rozdíly úžasné a skěle spolupracovaly. Vytvořili jsme si společně velký obraz, zahráli hry, dozvěděli se něco o České republice a zazpívali české písničky.
Ještě zbývalo pár dnů do odjezdu, které jsme mohly využít k poznávání zajímavostí Tunisu a jeho okolí.
Jedním z těchto míst, bylo Staré město Medina a jeho tržištní uličky. V samém středu Mediny stojí druhá nejvýznamnější mešita v Tunisku Ez-Zitouna. Díky panu velvyslanci, který se nám ten den stal průvodcem, jsme se také podívali do jednoho ze zdejších domů, shlédli a vyslechli si přednášku o tom, jak se vyrábí koberce a vystoupali na skoro pohádkovou střechu, zdobenou barevnými kachlemi, s nádherným výhledem na město.
Další zastávkou bylo antické archeologické naleziště Oudna, dříve Uthina. Zde se rozkládá někdejší berberská osada, která náleží k nejstarším římským koloniím v Africe. Místo bylo o to kouzelnější, že jsme zde byli skoro sami a vše bylo osvětleno zapadajícím sluncem.
Posledním zajímavým místem, které jsme naštívily, bylo letovisko Sidi Bou Said. Společnost a průvodkyni nám dělala paní Anna z ambasády. Malebné modrobílé městečko vzniklo ve 13.století a točila se zde i Angelika. Jméno dostalo po muslimském světci, který je zde i pohřben. Jelikož jsme na místě byly v době mimo sezónu, opět jsme si ho užívaly skoro o samotě.
Sama za sebe musím zhodnotit celou akci jako opravdu zdařilou. Získaly jsme mnoho zkušeností, nových přátelství, poznaly odlišnou kulturu, navázaly spolupráci.
Děkuji tímto velvyslanectví České republiky v Tunisu a panu velvyslanci Mgr. Janu Vyčítalovi, který nad celou akcí převzal záštitu. Dalším zaměstnancům velvyslanectví, kteří se starali o náš pobyt v Tunisu- paní Ditě Msakni a paní Anně Burešové. Dále pak Evě Njili Novotné a celé její rodině 🙂 A samozřejmě Městské části Praha 15, paní ředitelce MŠ Škola hrou, Mgr. Iloně Hulínové a kolegyním, které za nás sloužily v době naší nepřítomnosti.
